Ačkoliv jsem chudý student, cestování je mou velkou vášní a ať už sleduji cestovatelská videa, čtu blogy nebo objevuji nová místa na vlastní kůži, nemůžu se ho nabažit. Proto pro mě knihy Ladislava Zibury nebyly cizí a já věděla, že dříve či později je všechny přečtu (což se mi zatím úspěšně daří, nutno podotknout.) 40 dní pěšky do Jeruzaléma byla mou první knihou od tohoto autora a zklamaná jsem rozhodně nebyla.

"Ještě štěstí, že se v Turecku nepije alkohol. Kdybych místo každého čaje dostal panáka slivovice, patrně by mi explodovala játra. Snad právě tohle je důvod, proč žádná středověká poutní trasa nevedla přes Valašsko."

40 dní pěšky do Jeruzaléma je poměrně originálně vypracovaný cestopis - nezaměřuje se na dokonalé momenty, návštěvy památek či sáhodlouhé popisy okolí. Místo toho zachycuje obyčejný všední život místních a Ziburovi příhody a trapasy. Nechybí notná dávka humoru a nadhledu, autor si umí sám ze sebe udělat legraci a skrze jeho vyprávění si lze snadno udělat představu o dobrodružstvích, která na své cestě zažil.

Ač by se takovéto vyprávění každodenního života mohlo jevit jako nudné, opak je pravdou. I když se situace občas zdánlivě opakují - neustálé potkávání místních, přespávání u nich a spousta a spousta chození - Zibura je dokáže popsat neuvěřitelně poutavě. Hltala jsem jeho historky stránku za stránkou dokud jsem si nevšimla, že už jsem na konci.

"Když jsem v Turecku procházel městy, lidé na mě mávali a zvali mě k sobě na čaj a jídlo. Trochu obtížnější to bylo jen v červenci, během ramadánu, kdy většina muslimů přes den nejí ani nepije. To, že jsem ramadán nedržel respektovali a chápali, nicméně k obědu mě nezvali, neb žádný neměli."